Zuzana Vaverkova
IČ: 06608736

Jižní Morava

+420 775 186 799

Foto progress

Foto progress

Nutně jsem potřebovala stáhnout do počítače fotky z poslední svatby a nebylo kam, tak jsem začala mazat staré fotky. Fotky starší než z roku 2015 jsem zrušila úplně. Z doby 2015 – 2018 jsem si udělala památeční výběr, který nepřesahuje 20 kusů. Nebylo mi to líto. Ty první rádoby dílka s mou současnou tvorbou už prakticky nesouvisí. Při té hromadné čistce si samozřejmě nešlo nevšimnout jakým vývojem má tvorba prošla a protože otázky „Jak dlouho fotíš?“ a „Jak ses k focení dostala“? dostávám v jednom kuse, napadlo mě, že s vámi o ten svůj progres podělím.

Fáze 1.

Je mi asi 8 a starým rodinným analogem jsem vyfotila zátiší s květináči a zahradnickými potřebami. Nevím proč, ale živě si pamatuju jak jsem se bála, že dostanu od rodičů vynadáno za to, že jsem vyplácla snímek na takovou hovadinu. Ta fotka někde ještě je a jednou bude mít hodnotu milionů. Možná 😀

Fáze 2.

Je mi 12 a po netu kolují PowerPoint prezentace s obrázky fotomontáží. Jsem ohromena a říkám si, že až budu velká, tak to budu umět.

Fáze 3.

Nevím kam jít na střední a grafickou SŠ si vyberu prakticky náhodou. Mezi nudnou typografií a trapnou post 90´kovou grafikou nám jeden mladý inovativní učitel na praxi ukazuje fotky Stanislava Petery. Moje vize toho „co budu dělat až budu velká“ najednou získává velice konkrétní obrysy, ovšem na bázi tzv. vzdušného zámku, stejně jako pozvánka do Bradavic, kterou jsem nikdy nedostala.
Jedna z Peterových fotek

Fáze 4.

Je mi 16 a toužím být modelkou. Naši byly striktně proti a tak se kariéra nekonala. Myslela jsem, že je převezu tím, že budu nějakou dobu fotografovat a až budu dospělá, k fotomodelingu se vrátím. K fotomodelingu jsem se už nikdy nevrátila 🙂

Fáze 5.

Je mi 17 a ultramoderním digitálním kompaktem náhodile cvakám věci okolo sebe a pak z toho ve Photoshopu tvořím abstraktní „umění“.

Fáze 6.

Je mi 19. Úspěšně jsem odmaturovala a od našich jsem za to dostala svou první zrcadlovku Canon 550D se setovým objektivem, tenkrát v úctyhodné hodnotě 15 000. Fotím všechno kolem sebe, makro kytiček, západy slunce,… Ukecávám kamarádky a spolužačky aby se ode mě nechaly vyfotit a pak se s toho ve Photoshopu pokouším dělat fine art.

Fáze 7.

Je mi mezi 20 a 22 lety. Lidi už se na focení hlásí sami a já jsem hrdá na to, že se někomu moje fotky líbí. Přijímám první zakázky, třeba nafotit koncert kapely mé kamarádky výměnou za volnej vstup, nebo 20 fotek portrétů či aktů za 200 Kč.

Fáze 8.

Je mi 22 . Konečně jsem pochopila, že moje zaměření bude portrét. K seťáku jsem si pořídila ještě pevnou padesátku a říkám si, že od teď už budu fotit pořádně a na úrovni.
Fotím a fotím a zkouším a experiementuju. Střídavě končím a zase začínám s focením. Zuřím a brečím, že mi to nejde tak jak bych chtěla. Na jedné fotce trávím i několik hodin.

Fáze 9.

Střídavě končím a zase začínám s focením. Zuřím a brečím, že mi to nejde tak jak bych chtěla. Fotím a zkouším a experiementuju. Naštěstí umím ve Photoshopu celkem slušně, takže se daří zamaskovat, že mi to focení vlastně vůbec nejde 😀 Zkouším snad všechny objektivy na světě a postupně upgraduju foťáky až na full frame. Zájemce o focení přehazuju vidlema a užívám si možnost vybírat si. Zakázky přijímám jen od známých, které nedokážu odmítnout. Buď zdarma nebo za honorář velmi symbolický.

Fáze 10.

Je mi 26. S focením už nekončím, ale stále zuřím a brečím že mi to nejde tak, jak bych chtěla. Už rozumím i focení a tak trávím ve Photoshopu méně času než předtím, zato víc péče věnuji produkci.
Moje foto-výbava má hodnotu slušného auta. Mám oficiální živnost, termíny obsazuji rok dopředu a focení se mi stalo pravidelným zdrojem příjmů.
Začínám být konečně trochu spokojená, ale sakra to trvalo.

Post a Comment